Sociální sítě aneb "usnadnění" komunikace

17. září 2016 v 16:16 | Rose |  Výplody
Aloha!
Na úvod bych chtěla říct, že na tento blog píši pouze když mám čas a náladu, tento moment je opravdu vzácný. Také se stává, že mám náladu, ale nemám to odhodlání nebo prostředky. Shrnu-li to, články budu psát v neurčitém termínu, od jednou za týden po jednou za několik let (ne, to jsem zase přehnala). Tak teď se konečně vrhnu k myšlence, než ji vypustím z hlavy.

Ano, téma sociální sítě je v dnešní době velmi žhavé, ale přesto bych se s Vámi chtěla podělit o svůj pohled na toto kontrovervní téma a zkusit si (nebo i Vám) zodpovědět na některé otázky. Možná o tom napíši víc článků, protože je toho opravdu hodně, co bych k tomu chtěla rozebrat. Tak koho toto zajímá, ať klikne na Celý článek!

Kdybyste případně měli ještě další otázky, tak mi je pište do komentářů! :)


Opravdu nám sociální sítě unadňují komunikaci?

Na úvod zodpovídání této otázky Vám povím jeden příběh ze života co se mi stal, který má kořeny již v mém dětství. Ze ctění soukromí mého, ale i dotyčné osoby budu onu osobu nazývat "Em".

Psaly se roky 2006-2009, každé léto z těchto roků mě moji rodiče posílali na místní příměstský tábor. V tom roce 2006 jsem si tam našla kamarádku, kterou v tomto článku nazývám Em. Každý rok jsme tam trávily čas jenom spolu, byly jsme doslova nerozlučné. Věděly jsme o sobě, že bydlíme prakticky za rohem, ale nikdy jsme se nenavštěvovaly, ani jsme neměly na sebe žádný kontakt - bylo to částečně způsobeno tím, že jsme ani nenavštěvovaly stejnou základku. V roce 2009 jsme se viděly naposledy a na nějaký ten rok jsme se od sebe odřízly.
Roku 2013 jsem ji ale náhodou objevila na Facebooku, řekla jsem si "Hm, zkusím jí zkontaktovat, třeba to výjde!". A ono vyšlo. Psaly jsme si 2 měsíce a pak konečně došlo i k osobnímu srazu, ze kterého jsem měla sice jiné pocity, než z písemné formy komunikace, ale byla jsem nadšená. Vždy s ní byly osobní srazy takové jiné než písemný projev, neboť byla mnohem uzavřenější než já, ale jelikož jsem chápavý člověk, tak jsem to respektovala. Jak bych to řekla, psaly jsme si téměř 24/7, stále jsme si měly co říct, ale byl tu zádrhel, psát si takhle s osobou, co bydlí jen pár kroků od vašeho domu? Není to divné? Tak blízko a přesto tak daleko. Snažila jsem se s ní chodit ven co nejvíce, ale ono to z její strany úplně nešlo. Po půl roce mi oznámila, že jde na rok až dva studovat do ciziny. Já z toho byla celá špatná, bála jsem se, zda to nějak špatně neovlivní naše přátelství. Co když se od sebe úplně odřízneme? Jaké to bude mít dopad na naše přátelství? Po dobu, co byla v cizině jsem jí hodně psala, ale ona se mnou odmítla komunikovat, až jednoho dne mi přes chat oznámila, jak jí štvu, nerozumíme si a že jí otravuju život už nějakou dobu. Když pociťovala problém, tak ho měla se mnou řešit okamžitě a ne čekat na okamžik, kdy si mě pomocí Facebooku odstraní ze života. Skončilo to tak, že si mě zablokovala. Mohu říci, že mě hluboce zklamala a v mých očích se stala zbabělcem s nízkým sebevědomím.
Tím příběh ale nekončí. Před půl rokem jsme se celkem často potkávaly na ulici a vždy jsem pociťovala hlubokou ignoraci z její strany a z mé strany hluboký výsměch, jak se tenkrát zachovala a jak nyní "trpí". Po nějaké době si mě ale odblokovala a svěřila se mi se svým utrpením a nepříjemným pocitem viny, nějak jsem to přijala, ale udělaly jsme dohodu. Naše přátelství neobnovíme, ale budeme se chovat jako dospělí - alespoň se pozdravíme. Já jsem slib dodržela, ale ona ne, na ulici jsem se vždy dočkala hluboké ignorace z její strany. A tak Rose a Em spolu skončily definitivně.


Co jsem Vám tímto příběhem chtěla předat?
Ze stránky vztahů - ať už přátelských, tak i partnerských, VŽDY, když je někde problém, řešte to osobně. Řeč těla v řešení důležitých věcí je nesmírně důležitá a v zapeklitých situacích obzvlášť. Ano, vím, jak jsou některé věci nepříjemné říkat člověku z očí do očí, ale chat je úplně ta nejhorší forma. Vidím to jako zbabělost a nízké sebevědomí u druhé osoby. Takže lidi, nebojte se řešit problémy z očí do očí, usnadní Vám to mnohé ve vašem životě.

Ze stránky samotné komunikace - rozeberu to spíše obecně s klady a zápory (nesouvisí s příběhem)
Klady
Škola - ano, všichni to známe, chyběli jsme ve škole nebo spali na lavici, tak můžeme napsat spolužákům a třeba nám prozradí, z čeho se píše test, mohou poslat výpisky (upřímně to já dělám opravdu nerada, ale když to jinak nejde).
Hledání kamarádů - můžete si najít nové přátelé, se kterými můžete sdílet společný koníček, mám osobní zkušenost, že jsem si přes internet našla kamarádky, viděly jsme se a přátelíme se dodnes. Pro uzavřenější povahu je toto velmi dobré. :)
Spojení s kamarády, kolegy, rodinnými příslušníky - když si potřebujete akutně něco sdělit nebo být jednoduše v kontaktu a to se třeba delší dobu nevidíte, tak tento způsob je úplně úžasný. Když například jedete na tábor, jdete jednorázově na nějakou akci a potkáte tam lidi, tak můžete od nich získat kontakt, to dříve ani nešlo, maximálně si tak vyžádat adresu. :)
Kariéra - tento bod bych možná dala do závorky, chtěla jsem podotknout, že když je někdo velmi nadaný umělec (ať z větve hudební, tak i výtvarné), tak svou práci může někde prezentovat a v budoucnu se mohou případně proslavit - jedná se ale o málo případů.

Našly by se další, jako je například online prodej, sdílení tvorby, sdílení názorů a podobně... :)

Zápory
Čas s přáteli - když víte, že máte chuť a čas, snažte se co nejvíce trávit čas s kamarády někde venku, sejít se, někde si sednout a probrat, co se děje kolem. Když se toho času zdaleka tolik nenachází, tak je ovšem písemná komunikace na místě. Jste s tou osobou v kontaktu, rychle mu něco sdělit a můžete se například zdarma domluvit na případný sraz - přiznávám, tak to dělám já.
Tak blízko a přesto tak daleko - nemyslím si, že je úplně na místě si denně psát, bydlet od sebe pár metrů (nebo se vídat denně ve škole) a pak se téměř ignorovat. I s tímto jsem se setkala. K čemu to tedy pak je, když si dva lidé ani v reálném živoě neřeknou to staré známé "Ahoj"? Proto to vidím tak, že jsme si dál, než blíže.
Hledání vztahů - toto už se spíše týká u partnerských vztahů, s příběhem to již zvlášť nesouvisí, ale chtěla bych to zmínit. Kluk se bojí oslovit holku osobně (ba i naopak), tak jí napíše zprávu, píšou si věci, které by si ani při osobním setkání neřekli, neboť se nevidí osobně a nebojí se tolik reakce. Také je to jednodušší i z případného odmítnutí, řekla bych, že to člověka i bolí méně (samozřejmě záleží na povaze a situaci). Shrnu-li to, sociální sítě jsou pro hledání vztahů úžasnou pomůckou, ale je tu riziko, že se dotyčná osoba může prezentovat úplně v jiném světle, než v reálu.
Kyberšikana - stává se, že v kolektivu lidí se objeví člověk, který nesedne nikomu. Často se děje to, že ho v reálném životě ignorují, ale na sociálních sítích ho někde v zákoutí pomlouvají a shazují, aniž by o tom třeba věděl. Mnohdy se stává, že i osoba, co provozuje kyberšikanu nemá ani odvahu říct "oběti" ty urážky do očí, tak ty urážky raději sdílí nebo je oběti píše.
Žrout času - co k tomu dodat, sedíte doma, nemáte co dělat, tak bezcílně zkoumáte, co je nového, píšete lidem a máte akorát mnohdy zkaženou náladu z vaší lenosti.

Je to pouze můj úhel pohledu a zkušenosti, vím o sobě, že některé věci vidím opravdu černě. :)


Vyšší ego = umělá iluze

Proč ne. Ukážu světu, jaký mám skvělý život, jaké mám skvělé kamarády nebo jaké věci jsem si nakoupila za peníze od rodičů! Dám to na Facebook, Snapchat nebo Instagram a lidé mi to budou lajkovat a žasnout, jak si žiju!
V mých očích se to jeví, že dotyčný má nějaký osobní problém, když tyto věci sdílí jak na běžícím páse, kompenzuje si tím problémy, které jsou většinou osobní, sociální nebo rodinné. Chce si ukázat, jak má skvělý život. Vysvětluju si to asi takhle - čím víc sdílených fotek, tím víc osobních problémů. Taktéž někdo může mít naopak přehnaně vysoké sebevědomí a chce to prezentovat. Když chceme prezentovat sebe, tak je důležité, aby to bylo v tom nejlepším světle, případně si to ještě přibarvit. Cizí lidé nevědí, že si vymýšlíme a věří tomuto klamu.

Příběhy ze života, co se mi staly
Osobně znám jednu holku, která má přítele. Měla spoustu osobních problémů, ale Facebook jí vždy nějakým způsobem "zachránil". Psala denně statusy o svém příteli, postovala nálože fotek s ním, pak se ale dělo, že tyto příspěvky ze dne na den najednou zmizely a už s ním neměla, že jsou ve vztahu. Další den se ale naopak opět vrátily a to se opakovalo.

Na ZŠ jsem měla kamarádku, kterou si spolužáci trochu dobírali za její vzhled. Celých devět let nebyla ve škole zvlášť braná a podepsalo se to na její psychice. Často si vymýšlela, aby byla ve třídě oblíbená, ale to se jí nedařilo. Při přechodu na střední se rozhodla zhubnout, našla si tam kamarádky, které mají stejné komplexy ze vzhledu jako měla ona sama na ZŠ a manipuluje nimi - cítí se nadřezeněji než ony a potřebuje si vynahradit na nich problém ze ZŠ. Nyní se prezentuje na sociálních sítích se skvělým životem a skvělými kamarády a i dodnes si vymýšlí přes Facebook, aby se cítila zajímavá.

Ukážu Vám pár vystihujících obrázků - myslím, že je ani nemusím rozebírat. (Zdroj)
Výsledek obrázku

Výsledek obrázku


Výsledek obrázku

Proto Vám chci říct, važte si svého soukromí, je to to nejchoulostivější, co můžete mít. Nedělejte ze sebe něco, co vlastně nejste, buďte sami sebou a nenasazujte si žádnou masku, která z vás dělá úplně jiného člověka. Žijte život, ne falešnou iluzi.

To, co jsem napsala, neberte někteří jako urážku, prosím. Chci jen podotknout na onu problematiku dnešní doby, která se každým dnem víc a víc rozrůstá. Nechci říct, že každý, kdo má problém se musí automaticky takto chovat, záleží, jak se k věci postaví a jakou má povahu. :) Toto jsem zmínila jako jeden z velmi častých případů.

Našla jsem ještě jeden moc výstižný obrázek. (Zdroj)
wrong hands,comics,funny comics & strips, cartoons,social network,social media,ego,internet


Všem moc děkuji za přečtení. Cokoliv byste měli na srdci, tak mi pište do komentářů. Užívejte života a buďte sami sebou!
Rose

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikolka Nikolka | 17. září 2016 v 16:33 | Reagovat

Ach, Karle! Nestačím žasnout, jak jsi tuto problematiku užasně rozepsala a probrala. Doopravdy užitečný článek, který by si většina lidí doopravdy měla přečíst. :) Byly časy, kdy jsem na sociální sítě sdílela poměrně vše - ale to je naštěstí už pryč. Svého soukromí si vážim a souhlasím s tebou, že to je zkrátka pitomost. Dále s tebou souhlasím s tím, že je nejlepší řešení vše řešit osobně. Facebook má sice mnoho kladů, ale i záporů, lidé zapomínají jak se spolu bavit v realitě, nadávají si přes písmenka a v realitě by ani nepípli. Tyto lidi mají ten problém - stejně jako Em. Takovýhle lidi fakt nepotřebuješ mít v životě a doopravdy tě obdivuju, že jsi se zachovala tak dospěle a "odpustila jí to". Vaše dohoda byla na místě a to, že jí nedodržuje je čistě její problém a další potvrzení, že ti za to nestojí.
Těším se na další článek!
P.S. Musíme opět zajít do Hamleys, ségra tu korunku chce taky! :D
Čyp

2 Rose Rose | Web | 17. září 2016 v 18:54 | Reagovat

[1]: Díky za názor a podporu, Čype! :) Další bude, až přijde nálada! :D

3 Orida Orida | E-mail | Web | 28. srpna 2017 v 16:35 | Reagovat

Ja ti neviem. Internet je také zvláštne miesto. Na jednu stranu je tak skvelý, na druhú... mno.
Mrzí ma, ako skončilo tvoje priateľstvo, človeka to zabolí, keď nemá ani tušenia, čo sa deje. Tiež som si zažila svoju dávku online "rozchodov" a to nemyslím tie partnerské.
Ale aj tak, ja si budem vždy stáť skrátka za tým, že internety mám rada a rada komunikujem s ľuďmi, ktorých som tam - a často iba tam - spoznala. Mnoho mojich kamarátov som nikdy v živte nevidela, prípadne ich videla až po dlhej dobe.
Možno mám skrátka šťastie na skvelú komunitu z webu, ktovie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama